Knihy jako zábava

Knihy se přečtou a odloží. Možná se k nim časem člověk vrátí. A ty, které už nechce prostě prodá dále, nebo dá do knihobudky. Jak kdo. A někdo je sbírá, jako například můj partner. Ten má doma přes tři sta knih Karla Maye a nejvíce si cení těch předválečných. Jeho znalosti života tohoto autora jsou obdivuhodné, ačkoli on sám, tedy jako partner tvrdí, že toho zase tak moc neví. Skoro jsem propadla také té vášni. Takže jsem se dozvěděla věci, o kterých běžný čtenář nemá ponětí a které ani filmový fanoušek Vinnetoua prostě neví. Například to, že autor mohl čerpat inspiraci k pobytu svého hrdiny Vinnetoua u nás v naší vlasti, a to z krajiny kolem Labe, kde byl hostem.

Možná proto si oblíbil naši republiku, kde má také mimochodem nejvíce fanoušků mimo Německa, a možná proto obsadil některé postavy jako české. Například v knize „Syn lovce medvědův“, ne není to chyba s tím „v“ na konci slova, vysvětlím později, je postava Hobble Franka, kterýžto sám sebe označí jako Čecha od Frýdlantu. Zdá se to neuvěřitelné? Říkáte, že tu knihu znáte a že tam nic takového není? Máte pravdu, bohužel. V dalších vydáních to skutečně není, ale ve vydání Vilímkově z roku tisíc osm set devadesát jedna, na straně třicáté první to tak je a nikdo to nemůže popřít.

Máme tu knihu doma.  A ještě k tomu „v“ na konci slova. Kdo se alespoň minimálně zabýval starou češtinou tak ví, že se to ta dříve psávalo. A celá kniha je napsána, pardon, přeložena, tak krásným starým jazykem, že se člověku až srdce chvěje blahem. Bohužel to ne každý umí ocenit. Ale partner je tím vlastně odkojen, protože tím vlastně začal jeho zájem o knihy pana Maye, který přetrvává dodnes. A o dalších postavách z našich českých končin si počtete v dalším článku, protože sem, se to již nevejde. Takže vidíte že i knihy se mohou stát velkou zálibou, a nejen k prostému přečtení.